Øresund Space Collective je neustále měnící se sestava hlavně skandinávských a amerických instrumentalistů, praktikujících space-rock nanejvýš poslouchatelných kvalit.Vesmírná psychedelie, řízlá bluesem a stonerem, fajnšmejkrovská, instrumentální meditace s návykově hutnou atmosférou. Společně s takovými Earthless, či Samsara Blues Experiment to nejzajímavější z žánru bluespsychedelicspace jamů. Mimojiné připomínající i progresivní záležitosti typu známějších Hawkwind.
Zpátky ke vkusnému bigbiťáctví! Black Taj, to je 50% math-rockových Polvo a téměř většina jejich stylu. Důmyslně vymyšlený, chytře zahraný a přitom dobře stravitelný rokec jedoucí po svý pohodový lajně, připomínající něco z hard rocku a jeho "pouštních" verzí. Univerzální a mrtě kvalitní hudba pro široké spektrum nálad. Instrumentálka Cold Comfort snad nemá chybu.
Ez3kiel valí svoji pověst už od roku 1994, za tu dobu vydali šest alb a zařadili se mezi průkopníky žánru. Hudebně jde o poměrně nevyzpytatelnou kapelu, která si udělala jméno především křížením elektronických stylů jako jsou jungle, industrial, chill-out, downtempo, hip-hop a především dub a trip-hop do poměrně osobitého crossoveru. Některé věci se vstřebávají snadno, některé hůře, občas dostanete pocit, že jste to někde slyšeli. Hudebně Ez3kiel nevymýšlejí žádné pavědy, v podstatě se drží jádra žánru, takže i přes tu experimentální míchanici snadno rozeznáte jednotlivé ingredience. Kapela ale není ortodoxně elektronická a tak překvapí například použitím tahací harmoniky a jiných instrumentů a postupů. Slabou stránkou jejich tvorby je možná poměrně dost vaty na albech a rychlá oposlouchatelnost, alespoň na můj vkus. Z podobných věcí si občas vzdáleně vybavím americké The Dust Brothers (Fight Club soundtrack) nebo trip-popové Archive. Jak je z klipu vidno, tématicky se kapela věnuje globálním neduhům lidstva, ve formě komentátorů, tak trochu libujících si v negativismu dnešní reality, jakožto i ve frázích definující onu "popkulturu zla". Působivé, ale bez hloubky.
Trochu ambientního materiálu, příjemného k zahloubaným rozjímačkám těch z nás, kteří už jsme takoví. Hudba založená na minimalistickém piánu, občas na industriálním lámání beatů a především na melancholické atmosféře. Hned z úvodu desky si posluchač může vybavit soundtrack k filmu Silent Hill a nebo islandské krasavce Sigur Ros, ovšem tato hudba zůstává u čirého, křehkého ambientu. Duševní záležitost.
Jakási trojka z britských ostrovů inspirovaná sedmdesátkovou acid psychedelií a údajně i klasickým stoner/doomem. Zároveň partička hraje se správným garážovým zvukem , groovy odpichem a poměrně přístupně, třeba i pro fandy klubových mejnstrýmů typu Black Rebel Motorcycle Club. Podobně je to však i s originalitou, v zásadě jde o řemelně zvládnuté, sympatické retro se zajímavým zvukem. Poslech Uncle Acid and the Beats mi tak připomíná módu neo-psychedelie, teď docela populární v Americe a v různých undegroundech. Takový věci můžu.
Elektronická deska na úrovni nějaké té lokální scény, připomínající méně experimentální Apollo 440 s ženským vokálem a Asian Dub Foundation bez etnických vlivů, s inklinací k industriálu, potažmo EBM. Pumpování dynamických beatů + kytarovej doplněk, tu a tam nějaké sólíčko, tohle je muzika z doby kdy frčeli Junkie XL, Prodigy, nebo Fatboy Slim. a je to slyšet. Úvodní pecka Red Tape se objevila i na soundtracku k americkému remaku filmu Šakal. Spíše energická odreagovačka.
Teď pro odreagování trocha riot grls a jejich punkovatýho blbnutí. Těmhle holkám muzika slušně funguje, je hezky (účelně) naivní a blouznivá, zároveň neurvalá, energická a zdravě vzteklá, zdánlivě zfetovaná, s přesahem do psychobilly a jinejch billy, s docela podobnou atmosférou. U zúčastněných je jasná hudební vyzrálost a zkušenost, muziku berou vážně a ne jen jako potrhlost v rámci provokativního stylu. Podupávačka i pro kdejakej uschlej kořen.
Bezútěšný, apokalyptický... introvertní kytarový bahno nejen pro ty, kteří se v něm rádi rochní. A Storm of Light jsou už nějaké to jméno, důstojní nástupci vzoru žánru, legendárních NEUROSIS, byť jejich syrové až brutální atmosféře nekonkurující. Drtivé i tesknější kytarové bloky, masivní bicí, našedlou černotu dokreslující basa, klávesová atmoška a od minule nebývale stravitelný vokál Joshe Grahama, melodicky vyvážený v ideálním poměru hrubost/emotivnost, to vše gradující do harmonické, s citem skládané monumentální kompozice, nebývale přístupné i pro nezacíleného posluchače. Desku obohatila řada hostů, mezi nimi například pověstná Jarboe nebo i Kim Thayil ze Soundgarden. Post-metalové blivno zaslouženě vesrané mezi naprostou elitu z potemnělejších žánrů a jedna z desek roku 2011.
Teď trochu podbízivější, nátěrové odreagovačky v podobě dua Lopez/Stockham neboli Middle Class Rut (známí i jako MC Rut). Deska vířící mladistvou energií s důrazem na emoce a nespoutanej, nicméně inteligentní hudební projev. Výstižná je tahle citace z hudebního magazínu Kerrang!
„Představte si bouřlivou okázalost Jane's Addiction kombinovanou s ryzím běsněním Rage Against The Machine. MC Rut dokazují to, co by v dvoučlenném obsazení němelo být vůbec možné,“
Rakouská kapela Sofa Surfers patří k velikánům na poli acid-dubem načichlého trip-hopu. Nová tvorba je relativně přímočará, dynamická, někdy až frenetická, zatraceně temná řežba s jasným cílem; valit se na posluchače,podkopat iluzi jeho duševního klidu a vydolovat tu primitivnější, psychotičtější stránku nás samých. Činí tak způsobem zatraceně návykovým.
Vysoce zajímavá záležitost z daleké Austrálie, škatulkující dejme tomu jako "neo-psychedelic groove rock", s jedním, pozoruhodným albem na kontě. Poměrně zdrogovaná hudba, spadající do vlny módních kapel typu MGMT nebo Klaxons, silně evokující mi britský rock-pop ve vzdálené napodobenině legendárních Blur. Solitude is Bliss je patrně nejzásadnější hitovka.
Americké indie Ramona Falls je kapelou Brenta Knopfa, člena známějších "pop-artových" indiečkářů Menomena. V RF naplno uplatňuje svůj nepopiratelný hudební talent a cit pro chytlavé, leč nevtíravé, originální melodie. Debutová deska Intuit stojí za poslech od začátku do konce, za vrcholy alba ovšem právem patří klipové pecky " I Say Fever" a "Russia".
Hodně jemná, trip-hopová deska jakési francouzské multi-umělkyně . Hypnotická, osobní hudební zpověď vedená podmanivou francouštinou, kde každé skladba má svou unikátní, zasněnou povahu a kde nálady se přelévají na škále šedi od temnějších ke světlejším, s grácií a pozoruhodným citem pro každý detail. Máme tady eponymní Première mue, která je až strojově odtažitá, "Enola Grey" zase dětsky bezstarostná a hravá, "Weather" tichá,usínací, zatímco "An Apple Day" je naopak skladba kvetoucí a hřejivá, načež přichází bezmála jedna z nejtemnějších - "Litanie", v "Brathe" přijdu na řadu i noise-rocková pasáž.. a tak je to s celým albem. Díky tomu deska ani na chvíli nenudí, posouvá se vpřed pozvolným tempem; nenápadná a skromná, zato spolehlivě podmaňující.
Anders Trentemøller , asi nejvýznamější dánský producent elektronické hudby. Jeho aktuálnější Into the Great Wide Yonder je dílem chladným a čistým, jako skandinávská zima sama. Deset skladeb, žánrově oscilující na pomezí minimalistické elektroniky a severského popu ve stylu norských Royksopp, 54 minut vynikající kvality a skvostné atmosféry, s jejichž poslechem neudělá chybu fanoušek jakéhokoliv žánru.
"Moan" je chladná, smutná a naprosto famózní věc z prvního alba. Enjoy it.
Tak tohle je pecka. Švédská kapela hrající v roce 2011 jako v sedmdesátých letech. Prvoplánovité retro či neinvenční vykrádačka? Ale kdeže, tohle je zbytnělá reinkarnace, to nejlepší ze stoneru, bluesu a psychedelického hard rocku mícháno se svěží dávkou emocí, energie, potěšení z hudby, ale i hudebního intelektualismu a to všechno s brilantním zvukem a bez jediné hlušiny. Hisingen Blues je deska, která dává připomenout, jak spontánní a zároveň inteligentní byla hudba šedesátých a sedmdesátých let. Návrat v čase, který má svůj smysl. Chválí deset mařen z deseti!
Teď trochu houpavějších rytmů v podobě The Q4, hip-hopového projektu složeného ze tří velkých producentských jmen holandské hip-hopové scény, přitom stylově silně připomínající to nejlepší a nejtypičtější pro hudbu z kultovního londýnského labelu Ninja Tune. Deska Sound Surroundings (2010) je plynulá, inteligentní breakovací jízda, silně načichlá nu-jazzem, trip-hopem, chilloutem, nebo i soulem či d´n´b, Žánrově jde určitě o jednu z nejzajímavějších desek roku 2010.
Anglický elektronický projekt. Psychedelic, downtempo, psybient versus "fucking coldplay shit". Novým albem Vaccine naštvali pár původních fandů a vytvořili velice přístupnou desku, která se zažere pod kůži vyznavačům atmosferické elektroniky, melancho-popařům, posluchačům ambientu, jakožto i post-rockových instrumentálek. Jedna z nejpříjemnějších a nejvydařenějších desek nejen roku 2011.
Teď jednu divočejší sekanici. Belgická kapela Thot, inspirovaná elektronikou Nine Inch Nails, s rockovějším přístupem koncertních parťáků z tuzemských Sunshine a jejich výtečná deska Obscured by the Wind.
Pro začátek tu máme něco melancholičtějšího. The Antlers, indie popovka z New Yorku má nejnovější album Burst Apart, které je kritiky považováno za jeden z nejzajímavějších hudebních počinů tohoto roku. Nahrávka se nese v poklidnější, deštivé atmosféře příjemných minimalistických hitovek, které zrají s každým poslechem. Doporučuje 9/10 depkařů.
