Øresund Space Collective je neustále měnící se sestava hlavně skandinávských a amerických instrumentalistů, praktikujících space-rock nanejvýš poslouchatelných kvalit.Vesmírná psychedelie, řízlá bluesem a stonerem, fajnšmejkrovská, instrumentální meditace s návykově hutnou atmosférou. Společně s takovými Earthless, či Samsara Blues Experiment to nejzajímavější z žánru bluespsychedelicspace jamů. Mimojiné připomínající i progresivní záležitosti typu známějších Hawkwind.
Zpátky ke vkusnému bigbiťáctví! Black Taj, to je 50% math-rockových Polvo a téměř většina jejich stylu. Důmyslně vymyšlený, chytře zahraný a přitom dobře stravitelný rokec jedoucí po svý pohodový lajně, připomínající něco z hard rocku a jeho "pouštních" verzí. Univerzální a mrtě kvalitní hudba pro široké spektrum nálad. Instrumentálka Cold Comfort snad nemá chybu.
Ez3kiel valí svoji pověst už od roku 1994, za tu dobu vydali šest alb a zařadili se mezi průkopníky žánru. Hudebně jde o poměrně nevyzpytatelnou kapelu, která si udělala jméno především křížením elektronických stylů jako jsou jungle, industrial, chill-out, downtempo, hip-hop a především dub a trip-hop do poměrně osobitého crossoveru. Některé věci se vstřebávají snadno, některé hůře, občas dostanete pocit, že jste to někde slyšeli. Hudebně Ez3kiel nevymýšlejí žádné pavědy, v podstatě se drží jádra žánru, takže i přes tu experimentální míchanici snadno rozeznáte jednotlivé ingredience. Kapela ale není ortodoxně elektronická a tak překvapí například použitím tahací harmoniky a jiných instrumentů a postupů. Slabou stránkou jejich tvorby je možná poměrně dost vaty na albech a rychlá oposlouchatelnost, alespoň na můj vkus. Z podobných věcí si občas vzdáleně vybavím americké The Dust Brothers (Fight Club soundtrack) nebo trip-popové Archive. Jak je z klipu vidno, tématicky se kapela věnuje globálním neduhům lidstva, ve formě komentátorů, tak trochu libujících si v negativismu dnešní reality, jakožto i ve frázích definující onu "popkulturu zla". Působivé, ale bez hloubky.
Trochu ambientního materiálu, příjemného k zahloubaným rozjímačkám těch z nás, kteří už jsme takoví. Hudba založená na minimalistickém piánu, občas na industriálním lámání beatů a především na melancholické atmosféře. Hned z úvodu desky si posluchač může vybavit soundtrack k filmu Silent Hill a nebo islandské krasavce Sigur Ros, ovšem tato hudba zůstává u čirého, křehkého ambientu. Duševní záležitost.
Jakási trojka z britských ostrovů inspirovaná sedmdesátkovou acid psychedelií a údajně i klasickým stoner/doomem. Zároveň partička hraje se správným garážovým zvukem , groovy odpichem a poměrně přístupně, třeba i pro fandy klubových mejnstrýmů typu Black Rebel Motorcycle Club. Podobně je to však i s originalitou, v zásadě jde o řemelně zvládnuté, sympatické retro se zajímavým zvukem. Poslech Uncle Acid and the Beats mi tak připomíná módu neo-psychedelie, teď docela populární v Americe a v různých undegroundech. Takový věci můžu.
Elektronická deska na úrovni nějaké té lokální scény, připomínající méně experimentální Apollo 440 s ženským vokálem a Asian Dub Foundation bez etnických vlivů, s inklinací k industriálu, potažmo EBM. Pumpování dynamických beatů + kytarovej doplněk, tu a tam nějaké sólíčko, tohle je muzika z doby kdy frčeli Junkie XL, Prodigy, nebo Fatboy Slim. a je to slyšet. Úvodní pecka Red Tape se objevila i na soundtracku k americkému remaku filmu Šakal. Spíše energická odreagovačka.
